Muž. Mýtus. Legenda. John Wick je opět v akci. Obstojí druhý díl, když přichází o jednu ze svých největších zbraní, jakou je moment naprostého překvapení?
Když před třemi lety přišel do kin John Wick byla to neočekávávaná filmová událost - jednalo se o akční snímek, který byl precizně natočený, vrcholně zábavný a především jedinečný. Přišel totiž v době, kdy byly krvavé akční filmy s poctivou kaskadérskou prací, neroztřesenou kamerou a minimem digitálních efektů naprostou vzácností. Navíc přidával ještě působivou stylizaci a atmosféru, úderný soundtrack a charismatického hlavního hrdinu, který své nepřátele v honbě za pomstou špikuje olovem s milimetrovou přesností. Od druhého dílu už tohle všechno čekáme, takže pocity naprostého údivu se vytrácí.
Režisér Chad Stahelski navazuje v druhé kapitole tam, kde předchozí skončila. John Wick (Keanu Reeves) pomstil zabití svého psa, vyřídil si účty se synem a otcem Tarasovými, ale stále nedostal zpět své auto, které je nyní shodou okolností v inventáři bratra Vigga Tarasova, Abrama (Peter Stormare). To Wick samozřejmě zjišťuje a pro to, aby své vozidlo získal zpět, půjde jak jinak než přes mrtvoly. Pokud se o bojovém umění v předešlém dílu mluvilo jako o gun-fu, úvodní akční sekvence dílu druhého se nese v duchu car-fu - prim v akci hrají auta. Začíná se v ostrém tempu, díky kterému máte pocit, že jste se vlastně ani nestihli otřepat z prvního filmu, což tak trochu svádí k nějakému budoucímu tandemovému promítání obou snímků hned v závěsu.
I v druhém díle se Wick pokouší neúspěšně udělat čáru za svou zabijáckou minulostí, jen aby do ní byl proti své vůli zatažen ještě hlouběji. Zavání to šablonovitostí, tvůrci trochu nepříjemně recyklují záběry a motivy z prvního dílu. To se jim ale asi nedá zazlívat, takové vysvětlující použití některých scén je nejspíš nevyhnutelné, pakliže musíte počítat i s diváky, kteří snad prvního Johna Wicka dosud neviděli. Pokud Wickova motivace pro zabijácké řádění v prvním díle působila trochu kostrbatě a málo věrohodně, v druhé kapitole Wick nemá na výběr, dostává se do bezvýchodné situace a i když dosáhl toho, co chtěl, musí se nyní potýkat s mnohem závažnějšími následky. A vypořádá se s nimi samozřejmě po svém - se zbraní v ruce.
Akce je stále jednou z největších předností filmu, a i když už oproti svému předchůdci přichází s pramálem zřetelnější inovace, stále musíme ocenit práci kaskadérů i samotného Keanu Reevese, kteří před nekompromisně neúhybnou kamerou předvádějí obdivuhodné kousky. Vedle všech těch kotrmelců a přehazovaček je obzvlášť výživné Reevesovo mazlení se zbraněmi, jeho důkladná příprava pro film je opravdu znát. Pravdou ale zůstává, že většinu chvatů a způsobů zabití už jsme viděli a jejich působivost tedy citelně upadá. I tady pokračování značně recykluje a neuškodilo by pokusit se o něco výrazněji odlišného. Dokladem toho je fakt, že nejpůsobivějšími scénami z úvodní sekvence v Římě jsou ty neakční.
Žádná scéna tady není natolik úderná a odzbrojující, jako například ta klubová v prvním dílu, která díky svému hudebnímu podkresu, barevné paletě a nekompromisnímu tempu dodnes vyvolává husí kůži. Přenesení lokací do Říma potěší, přestřelka v katakombách je působivá, opět ale především díky svému prostředí a ne díky samotné choreografii a stylizaci. Ani hudba už tolik nepodporuje dravost akce a například použití živého vystoupení zpěvačky v jedné ze scén je spíše rušivé. Pro fanouška nejvíce potěšující bude montáž, která ukazuje Wicka připravujícího se na večerní "akci", které nechybí vtip a styl.
Zdaleka největším kladem druhé kapitoly je budování a prohlubování mytologie Wickova světa. Zjišťujeme, že podsvětí, ve kterém se nájemní zabijáci, jako je on, pohybují, prorůstá mnohem dál než sahají hranice newyorského hotelu Continental. Dozvídáme se více o jeho pravidlech, osobnostech a různých frakcích. Svět je to fascinující, vyznávající čest a smysl pro respektování pravidel. Svět, který by vydal minimálně na celou filmovou sérii, a zároveň takový, ve kterém bychom se možná chtěli pohybovat sami. Ono i samotné budování má ale své meze, jak ukazuje linka s Laurencem Fishburnem, která demonstruje tenkou hranici mezi světem soudržným a světem, který se začíná trhat ze řetězů a přestává dávat smysl.
Keanu Reeves neztrácí ani špetku ze svého charismatu, jeho přirozená prkennost vlastně dokresluje charakter Johna Wicka jako muže mála slov, ale velkých gest. Dostává se mu tentokrát i většího počtu záporáků, počínaje slizkým Santinem D'Antoniem (Riccardo Scamarcio) a trochu nadbytečnou vražedkyní Ares (Ruby Rose). Tím zdaleka nejvýraznějším protivníkem je Wickovi ale Cassian, jehož ztvárnil rapper Common, a který přece jenom působí jako větší fyzická hrozba než většina ostatních, i když herecky se jim samozřejmě vyrovná jen těžko. Potěší také návrat většiny vedlejších postav v čele s Ianem McShanem nebo Lancem Reddickem.
Chad Stahelski natočil slušné pokračování, o kterém by nebylo fér prohlásit, že nedosahuje kvalit předešlého dílu. Zklamává ale v tom ohledu, že hlavně v akčních scénách jede příliš na jistotu, recykluje a nepřichází s žádnou výraznější inovací. Doplácí tak vlastně na svou vlastní originalitu v díle prvním. Hlubší prokreslování fascinujícího Wickova světa potěší a připravuje půdu pro případná další pokračování, zároveň ale varuje před nějakou přehnanou rozmáchlostí, která by byla spíše na škodu. Tentokrát to jsou paradoxně ty neakční scény, které utkví v hlavě a akce samotná působí trochu výplňově. Závěr je mírně prvoplánový, ale zároveň neskutečně působivý, s výrazným dopadem na Wickův další vývoj. Až je člověku trochu líto se s ním na další minimálně dva roky rozloučit.
7/10
Žádné komentáře:
Okomentovat