Recenze: T2 Trainspotting

Když režisér Danny Boyle v roce 1996 natočil svoji adaptaci románu Irvina Welshe Trainspotting, vyvolal tím kromě pozitivních ohlasů u diváků a kritiků také vlnu kontroverze. Daří se něco podobného i jeho pokračování?

Snímek, který by takto otevřeně stavěl do popředí narkomany a postavil na jejich zážitcích celý svůj děj, tady v 90. letech působil jako zjevení. I když někteří obviňovali tvůrce z toho, že užívání drog glorifikují, nejdůležitější bylo, že o filmu se mluvilo úplně všude a Trainspotting si během několika následujících let vybudoval status kultu. O pokračování se výrazně začalo mluvit už někdy v roce 2009, kdy Boyle vyjádřil zájem zadaptovat Welshovo knižní pokračování s názvem Porno. A po dalších osmi letech pokračování opravdu přišlo. 

Pokud jste viděli energií nabitý trailer, při sledování samotného filmu vám brzo dojde, že Boyle tak trochu klamal tělem. Ten tam je zběsilý videoklipový střih, proklamovaný voice-over, který táhne celou upoutávku, se objeví snad až v polovině filmu. To, co první díl před lety od začátku nakoplo a hnalo vysokým tempem kupředu, je pryč. Úvodní sekvence je tady spíš jakýmsi jízlivým pomrknutím po divokosti, která se zchátráním protagonisty, a vlastně obecně vývojem životního stylu, vytratila. Zatímco kdysi se Mark Renton (Ewan McGregor) pln mládí proháněl po ulicích Edinburghu, dnes prohání maximálně bežecký pás ve fitcentru v Amsterdamu, kam se po událostech prvního dílu přestěhoval. Nyní se po dvaceti letech rozhodl, že nadešel správný čas na návrat do svého rodného města.

Je zpočátku trochu šok, jak pozvolna druhý Trainspottng plyne, ale svým způsobem to dává smysl, protože to jen reflektuje zestárnutí hlavních postav. Život už pro ně zdaleka nemá takové tempo a náboj jako kdysi, pro některé z nich se dokonce zastavil. Počínaje Rentonovým otcem, který zůstal v domě úplně sám a pokoj svého syna stále udržuje v původní podobě, a jeho dávnými kamarády Spudem, Sick Boyem a Begbiem konče. S těmi se postupně znovu setkáváme pomocí krátkých představujících scén - zatímco Renton začal svůj život od nuly jinde, oni jsou obětmi paralýzy, stále jedou v drogách nebo budují kariéru na hraně zákona. 

Všichni jsou svým způsobem stále zaseknutí v minulosti, neschopní se od ní odtrhnout a dá se říct, že si ve vzpomínkách na život, jaký byl, dokonce libují. To podporuje celkovou nostalgickou atmosféru, která je v tom filmu téměř všudypřítomná. Boyle používá známé lokace, úryvky scén z prvního dílu, ale také aktualizované části soundtracku, aby ukázal, že i po dvaceti letech je minulost pro hlavní hrdiny něčím stále aktuálním a něčím, co pořád ovlivňuje jejich život víc, než by bylo zdrávo. Kvůli doposud nezapomenutým křivdám jsou stále ochotní navzájem se víc a víc zraňovat, a člověk si brzo uvědomí, že Trainspotting vlastně nemá žádnou vyloženě kladnou postavu. Všechno jsou to naivní, nepochopitelně se chovající a navýsost tvrdohlavé ztracené případy, které už svůj životní vlak nikdy nedohoní.

I když je zde také několik opravdu vtipných scén, jako třeba ta na setkání Oranžského řádu, více než cokoliv jiného je Trainspotting filmem ne prvoplánově sentimentálním a dojímavým, ale vyloženě smutným. A v tomhle ohledu funguje výborně, protože Boyle je mistrem v navozování atmosféry a vyvolávání kýžených emocí. Vidět staré známé postavy po tolika letech znovu spolu, to na člověka prostě zapůsobí, a to i přesto, že nejde o setkání idylické, nebo třebaže člověk nemá k prvnímu dílu až tak vřelý vztah.

Audiovizuálně je film jak jinak než působivý a překypuje nápady, což je fakt, na který jsme si u Boylea už tak trochu zvykli. Problém je, že druhý Trainspotting nenabízí žádný nosnější příběh a v momentě, kdy ani postavy neprocházejí žádným výrazněji zajímavým vývojem, stane se sledování filmu poněkud frustrujícím a ve výsledku vyzní do prázdna. Jako by všechno to úvodní budování emocí a atmosféry ztratilo někde po cestě smysl a v divácky neuspokojivém závěru přišlo tak trochu vniveč. 

7/10